Chytrý podcast Barbory Košinárové na téma:

Nedoložení plné moci advokátem jako důvod odmítnutí žaloby

V soudních řízeních může zdánlivě drobný procesní nedostatek výrazně ovlivnit další průběh a výsledek případu. Nejvyšší správní soud se v nedávném rozhodnutí zabýval otázkou, zda absence plné moci advokáta v řízení představuje důvod pro odmítnutí žaloby, a do jaké míry lze procesní přísnost vyvažovat právem účastníka na soudní ochranu.

O co v daném případě šlo? Žalobce podal prostřednictvím své právní zástupkyně žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje. Přestože advokátka byla řádně ustanovena jako jeho právní zástupkyně, k žalobě nepřiložila plnou moc pro soudní řízení. Krajský soud ji vyzval, aby plnou moc doložila ve lhůtě tří dnů od doručení výzvy. Advokátka na výzvu nereagovala a plnou moc nepředložila ani dodatečně. Soud proto žalobu odmítl pro nedostatek podmínek řízení dle § 46 odstavce 1 písmene a) soudního řádu správního.

Žalobce podal kasační stížnost, ve které namítal, že krátká třídenní lhůta byla nepřiměřená, a že nečinnost advokátky byla pouze tak zvaně lidskou chybou a nesmí vést k tak závažnému důsledku, odmítnutím žaloby došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. Vyšel z ustálené judikatury, podle které je doložení plné moci základní podmínkou řízení, pokud je žaloba podávána zmocněncem. Odkázal přitom na starší rozhodnutí rozšířeného senátu sp. zn. 6 As 405/2017, podle kterého každý, kdo v řízení vystupuje jako zmocněnec účastníka, musí své oprávnění doložit již při prvním úkonu, který ve věci učinil. Pokud zmocněnec oprávnění nedoloží a na výzvu soudu nereaguje, soud je oprávněn žalobu odmítnout pro nedostatek podmínek řízení. Podle Nejvyššího správního soudu tedy absence plné moci představuje zásadní procesní překážku, kterou nelze přehlížet ani v situaci, kdy je zastoupení advokátem jinak nesporné.

Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda třídenní lhůta poskytnutá krajským soudem byla dostatečná. Poukázal přitom na to, že předložení plné moci je rutinním úkonem, který má advokát běžně k dispozici. Výzva k doložení plné moci nevyžadovala složitější právní úvahu a advokátka mohla požádat o prodloužení lhůty, což neučinila. Soud tak vyhodnotil, že přiměřenost lhůty byla v daném kontextu zachována. Advokátce nebránily žádné objektivní okolnosti v tom, aby plnou moc dodala.

Musíme také zmínit, že jedním z dalších klíčových bodů rozhodnutí bylo rozlišování mezi běžnými účastníky řízení a advokáty. Nejvyšší správní soud konstatoval, že na advokáty jako profesionály v oblasti práva se vztahuje vyšší míra odpovědnosti. Tento argument soud podpořil i tím, že advokátka nereagovala žádným způsobem – nepožádala o prodloužení lhůty, nepokusila se doložit plnou moc dodatečně a nezareagovala ani vysvětlením soudu.

Tento případ má i svou ústavně právní rovinu. Kasační stížnost se mimo jiné opírala o argument, že odmítnutí žaloby představuje nepřiměřené omezení práva na soudní ochranu. Nejvyšší správní soud připustil, že právo na přístup k soudu je jednou ze základních záruk spravedlivého procesu, nicméně podotkl, že právo na soudní ochranu nelze vykládat izolovaně od procesních pravidel. Žalobce byl zastoupen advokátem, který měl povinnost zajistit splnění formálních podmínek a soud poskytl dostatečné poučení o následcích nečinnosti. Odkázal přitom na Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 191/2000, kde bylo konstatováno, že procesní pravidla jsou klíčovým prvkem spravedlivého procesu a jejich důsledné dodržování je legitimním požadavkem, který nepředstavuje nepřiměřený zásah do práva na soudní ochranu.

Jaké jsou tedy dopady tohoto rozhodnutí pro právní praxi? Nejvyšší správní soud především potvrdil tak zvaný přísný výklad procesních podmínek. V kontextu našeho případu to znamená, že doložení plné moci je základní procesní podmínkou, jejíž nesplnění vede k odmítnutí žaloby. Dále to, že je třeba klást důraz na právní profesionály a jejich odpovědnost. Právní zástupci nesou plnou odpovědnost za procesní vady a nelze se odvolávat na lidskou chybu či přehlédnutí. A konečně, je třeba dbát na dodržování lhůt. Pokud soud stanoví lhůtu k doložení plné moci, její nesplnění znamená automatické odmítnutí žaloby.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu potvrzuje, že české správní soudnictví nadále klade důraz na preciznost procesních úkonů. I když se může zdát, že odmítnutí žaloby kvůli formální vadě je přísné, v tomto případě soud jasně potvrdil, že procesní pravidla jsou zásadní pro právní jistotu a předvídatelnost soudního řízení.

Pojďme si dnešní téma zopakovat na kontrolních otázkách.

Otázka první

Proč Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost s odkazem na odpovědnost advokátky za doložení plné moci?

Nejvyšší správní soud konstatoval, že doložení plné moci je nezbytnou podmínkou řízení, kterou musí zmocněnec splnit již při prvním úkonu. Pokud advokátka na výzvu soudu nereagovala a plnou moc nedoložila ani dodatečně, krajský soud správně žalobu odmítl. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že advokáti jako profesionálové nesou vyšší odpovědnost za procesní vady a nečinnost právního zástupce nelze omlouvat lidskou chybou.

Otázka druhá

Jak Nejvyšší správní soud posoudil přiměřenost třídenní lhůty k doložení plné moci?

Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že třídenní lhůta byla přiměřená, protože se jednalo o rutinní procesní úkon, který měl advokát k dispozici již při podání žaloby. Soud poukázal na to, že advokátka mohla požádat o její prodloužení, což neučinila. Odkázal na judikaturu, podle níž je lhůta kratší než pět dní obecně přípustná, pokud neexistují objektivní překážky, které by bránily jejímu splnění.

Děkujeme za vaši pozornost a budeme se těšit znovu u dalšího chytrého podcastu. Na slyšenou.